Můj příběh aneb jak jsem se dostal k běhu
Je jaro roku 2013 a já jedu ve svém služebním autě do kanceláře naší centrály v Německu. Jak jednou poznamenala kamarádka o několik let později při skupinovém výběhu, byl jsem tehdy takový mladý a úspěšný muž. Alespoň co se týká mojí váhy, dařilo se mi opravdu dobře. V té době jsem při svojí výšce pár centimetrů přes 170cm vážil už 105 kilo.
Píp, píp! Pohledem na hodiny na přístrojové desce jsem si potvrdil, co se mi můj mobil snaží připomenout. Bylo 8:15 a jako každý všední den začíná za 15 minut porada krizového týmu složeného z vedení Truck divize. Dostal jsem za úkol ten problém, který stál naši firmu ukrutný balík, vyřešit. A protože jsem nechtěl nikoho (a hlavně sebe) zklamat, dával jsem do toho všechno. Pích, pích. Jako poslední dobou docela často, ozvala se společně s mobilem i moje břišní „upomínka“ – píchavou bolest přecházející do křečí.
Únor 2014, každou chvíli čekáme, kdy vyrazíme do porodnice a já se svíjím v obrovských křečích na zemi na záchodě. Ani nevím, jak jsem se tam vešel, ta místnost je fakt malá, prostě jen tak akorát na vykonání potřeby. Diagnóza je celkem jednoduchá – žlučníková kolika a zánět na dvanáctníku. Danielka si dala s příchodem na svět na čas, když jsme se v porodnici poprvé potkali, byl jsem už o pár kilo lehčí. Dieta byla to hlavní opatření, i když jsem se operaci nakonec nevyhnul.
Léto 2015 bylo extrémně horké. I tak nám s manželkou přišlo divné, že naše starší, tehdy 4 letá dcera Natálka občas usíná přes den na tvrdé chladné podlaze na chodbě domu. V září toho roku, po asi tři týdny trvajícím maratonu horeček (a ultramaraton nás ještě čekal) nám v nemocnici v Brně řekli diagnózu. Bylo to na oddělení dětské onkologie.
Žlučníková dieta zafungovala. Při váze něco pod 80kg se mi hrozně dobře chodilo. Jednou jsem se ze zvědavosti zkusil rozběhnout. “Jako to není vůbec špatný”, napadlo mě. Druhý den to teda bylo horší, protože jsem myslel, že mi upadnou nohy, ale sem tam jsem to stejně zkusil znovu. Při pobytu s Natálkou v nemocnici, kde jsme se s mojí manželkou střídali, aby se nezbláznila a taky aby mohla aspoň občas být s malou Danielkou, jsem si, když to šlo, chodil čistit hlavu ven. Sem tam jsem se taky rozběhl a zjistil jsem, že to je jak pit stop ve formuli – doplňovalo mi to psychické palivo, které jsem tak moc potřeboval.
V létě 2016 jsme se v hospodě s přáteli domluvili, že si střihneme půlmaraton v Jihlavě. Sice jsem měl v tom roce naběháno všehovšudy tak 100 kilometrů, ale co, na trénink je přece ještě 3 týdny čas. Na start jsem dorazil z naší hospodské skupinky jenom já. Natrénovat jsem sice nestihl, spíš jsem měl pocit, že mi během toho třítýdenního snažení někdo nalil do nohou olovo. Tak nějak jsem cítil, že se potřebuju zničit. Byl začátek září, teplota přes 30 stupňů ve stínu a já běžel poprvé v životě vzdálenost, která mi přišla dlouhá i na kole. Bylo to brutální, ale hlava mi nedovolila nedokončit. Rád bych napsal, něco jako že jsem to dělal pro Natálku, ale popravdě jsem to dělal jen pro sebe. Nějak jsem tu duševní bolest potřeboval vytěsnit tou fyzickou. Doběhl jsem sice s časem hrubě přes 2 hodiny a totálně vyčerpaný, ale psychicky mě to na nějakou dobu zvedlo a taky to byl jeden z nejsilnějších sportovních zážitků v životě.
V létě 2018 to bylo super. Natálka byla asi rok po ukončení léčby čistá. U domu jsme si postavili pergolu, kterou jsme dlouho chtěli a já se rozhodl, že tentokrát s tím běháním začnu už doopravdy. Měl jsem tou dobou za sebou už několik pokusů, které vždycky skončily nějakým zdravotním problémem (koleno, kotník, lýtko…). Sice ani tentokrát jsem nezačal úplně tak, jak se má, ale od té chvíle už jsem nikdy nezaznamenal přestávku v běhání delší než měsíc.
Asi se mi nějak propsaly do hlavy ty chvilky, kdy mi nebylo psychicky nejlíp a zkusil jsem se rozběhnout. Každopádně i když neběhám nějak moc dobře, běhám hrozně rád a snad pořád raději. Netvrdím, že běhání a výšlapy v přírodě jsou řešením problémů. Viděl bych to jako takový lázeňský pobyt, kdy se na chvilku zastavíte, promyslíte další směr a nabudete sílu se tím směrem pustit. Když jsem k běhu přidal ještě závody Spartan, přidala se i doslova dětská radost (pamatujete si ještě, s jakou chutí jste jako děti skočili do louže? )
Postupně jsem se učil běhat pomalu a taky se pořád učím běhat líp technicky. Začal jsem zkoušet širší boty, pak i boty s minimálním tlumením a zjistil jsem, že je to mnohem přirozenější, než běhat s maršmelouny na nohách. Jasně, jde to ruku v ruce s technikou běhu, ale věřím, že se vyplatí investovat čas a úsilí právě do ní a postupně odhodit všechny zbytečné fíčury, které nás mají chránit před zraněním a v konečném důsledku nás právě ony ke zranění celkem jistě vedou. Jsem zastáncem postupného zapojování barefoot, je to bezpečnější, než se prostě ze dne na den “přepnout”. Ani já jsem úplně nepřestal používat standardní běžeckou obuv, spíš ji používám čím dál míň.
Běh a chůze jsou tou nejpřirozenější formou pohybu. A když je nám něco přirozené, nemělo by být potřeba do toho cpát příliš technologií a chemie. Běh by měl člověku přinášet radost. Z mojí zkušenosti je zážitek silnější, když noze umožníte kontakt s terénem a dopřejete dostatek prostoru pro její práci. Jakoby přibyl další rozměr.
A tak jsem došel k tomu, že by nebylo od věci se o nabyté zkušenosti podělit a nabídnout to, co se osvědčilo mě i dalším lidem. Malý eshop s jasným zacílením, perfektní znalost nabízených produktů. Hrozně mě to baví, věřím že bude i Vás.
Tomáš
Přirozený-běh.cz
Fotka ze Stezky v oblacích (Lipno), prní z roku 2013, druhá o 10let později
Diskuse